(From inZine, weekly magazine from Slovakia, 27 April 2001.)

Kde právě žijete? Na Novém Zélandě?

Posledních třiadvacet let žiju s kufrem v ruce. Jsem jako cikán.

Narazil jste někdy před tím, než jste začal spolupracovat s Čechomorem, na českou nebo moravskou lidovou hudbu?

S českou a moravskou národní nebo, chcete-li, etnickou muzikou jsem neměl skoro žádnou zkušenost, ale s východoevropskou hudbou jsem se už v životě setkal. Někdy v šesti letech jsem slyšel desku, na které byly nahrávky ruských klasických mistrů, a ruská klasika byla taky myslím první deska, kterou jsem si koupil. Později, jako teenager, jsem se dostal k Janáčkovi, Dvořákovi a dalším českým autorům. Tehdy mě napadlo, že bych se někdy mohl podívat do Prahy. Slyšel jsem, že je to mysteriózní město.

A je?

Co jste očekával, že uslyšíte, když vás Čechomor pozval na koncert do paláce Akropolis?

Ještě před tím koncertem jsem se sešel s Karlem Holasem, zahrál mi na housle a musím se přiznat, že nikdy jsem nikoho neslyšel takovým způsobem hrát. Bylo v tom tolik citu! A koncert byl naprosto skvělý. Překvapilo mě, že muzikanti, kterým je skoro padesát let, dokáží zaujmout dvacetileté posluchače. Je to svým způsobem unikátní, v Evropě se něco takového jen tak nestává... Vlastně jsem ještě nikde něco podobného nezažil; je to myslím tím, že Češi v sobě mají zakořeněný cit pro folklorní tradici. Měli byste být na svoji kulturu pyšní. Žil jsem v Austrálii, v Anglii i v Americe a v žádné z těch zemí není taková hudební kultura jako tady. Angličané jsou schopni bavit se hodiny a hodiny o fotbale a Češi dovedou takhle dlouho a vášnivě mluvit o hudbě.

Třeba si to myslíte proto, že se u nás pohybujete většinou v muzikantských kruzích.

Tím to není. Podle mě si Češi na rozdíl od mnoha jiných národů dobře uvědomují, kdo jsou a odkud jsou. Je velké vyznamenání být Čechem. Myslete si o tom, co chcete, ale tak to cítím.

Než jste začal produkovat desku českých a moravských lidovek, prý jste se dost zajímal o texty. Objevil jste v nich nový svět?

Ty texty miluji, jsou fantastické! Milenec pláče na hrobě své milé, milá čeká před vězením a tomu svému vzkazuje: „Miluji tě, Janku!“... Tomuhle já rozumím. Za těmi slovy se skrývá ohromný smysl a cit pro temné stránky existence. Vaše lidové texty často vyprávějí o nehezkých věcech, a přece mají schopnost lidi povznášet. Je to trošku černý humor.

Myslíte, že jsou lidové písničky v úpravě Čechomoru dobrým vývozním artiklem? Lze s nimi uspět v západní Evropě?

Tam je teď velký zájem o veškerou východoevropskou tvorbu, protože tradiční západní hudba je skoro ztracená. Českou republiku známe prostřednictvím médií a spousta lidí ze Západu vnímá Čechy jako ty, kteří se dokáží postavit na náměstí a nahlas říct: „Nám se to a to nelíbí.“ Tuhle sílu vstát a postavit se na nohy už západní Evropa nemá. Proto je tady víc demokracie než kdekoli jinde na světě a svobody je tady taky víc než jinde. To je přece dobrý start.

Jsou za hranicemi ochotni přijmout kapelu, která zpívá česky? A přijmou českou kapelu, která se pokouší zpívat anglicky?

Proč si všichni v Evropě myslíte, že angličtina je tím jediným jazykem? Já jsem psal texty v různých jazycích a vím jedno: nekomunikujete-li v mateřštině, odcizujete se své historii a kultuře. Příslušnost k národu přeci souvisí s příslušností ke společné historii a tradici. Češi teď přemítají o tom, jestli je globalizace dobrá nebo špatná, a přitom si neuvědomují nebezpečí, které hrozí. Po tažení velkých korporací se může stát, že najednou zjistíte, že vaše země vám už nepatří. Kdepak, revoluce neproběhla v devětaosmdesátém, ale začíná teď. Teď se musíte prát o svoje sebeurčení, přestože vám každý cpe, že byste měli být celoevropští. Jaké by to mělo výhody? Já žádné nevidím. Stali jste se součástí NATO, přijali jste americkou politiku, ale zůstala spousta otázek.

Slyšel jste někdy českou skupinu, která hraje americkou nebo britskou hudbu?

Asi vím, na co narážíte. Takoví Sex Pistols a řada jiných britských skupin znějí americky, snaží se o americký akcent: „Oh, yeah, baby! Hey, man, baby!“ Vypadá to, že normou se stalo americké klišé. My Angličané teď asi budeme muset znovu vytvořit vlastní kulturu, protože jsme ji někde cestou ztratili.

Je zákonité, že se normou stala americká hudba?

To způsobila televizní kultura. V kapele jsme se kdysi snažili ignorovat blues, protože je americké, a hledali jsme jiný rytmus, který by byl evropský. Třiadvacet let jsem byl členem hnutí, které se snažilo najít jiný rytmus než blues! Byli jsme hrdí na to, že jsme Evropané, a stejně tak vy byste se v hudbě za žádnou cenu neměli zříkat češství. V Evropské unii vás považují za občany třetího řádu, vyčítají vám, že se nechováte podle jejich představ. Nemůžou totiž potřebovat, aby někdo vyčníval z řady. To je absurdní! Vezměte si historii Evropské unie: začíná americkými penězi a touhou rozdělit svět do regionů, kde se bude dobře obchodovat.

Začínal jste s punkem, váš poslední projekt je fúzí folklóru, rocku a symfonické hudby. Mají punk a folklór něco společného?

Já myslím, že ano. Ani v jednom totiž nejde o ego.

Prosím?