Michal Pařízek
Open Air Trutnov - Klobouk, černě namalovaná tvář a fascinující oči těkající v rytmu tvrdé psychedelické hudby.
To je pódiová podoba Jaze Colemana, v tuzemsku zdomácnělého leadera skupiny Killing Joke, která dnes vystoupí na festivalu Trutnov Open Air. Jedna z nejdůležitějších kapel nové vlny se před třemi lety už poněkolikáté probrala k dalšímu životu.
"V posledních sedmi letech jsem pracoval výhradně se symfonickým orchestrem. S ním vyjadřuji svoje romantické pocity, ale není to ten pravý prostředek k vyjádření hněvu. Na to jsou právě Killing Joke. Znechucuje mě dnešní svět," prohlásil tehdy hudební schizofrenik a pažravec Coleman, který se zajímá o etnickou, kupříkladu maorskou hudbu, hrál před kultovními Joy Division, dirigoval nejlepší symfonická tělesa i Jaromíra Nohavicu.
Na ono znechucení byli Killing Joke dobrým ventilem vždycky. Už od roku 1978, kdy vznikli v londýnské čtvrti Nothing Hill - a kdy Coleman, Paul Ferguson a později příchozí Martin Glover a Geordie Walker začali produkovat temný a divoký derivát punku s výrazným vzuálním ztvárněním. Koncerty se měnily až v jakousi pódiovou psychózu.
Jejich první alba Killing Joke (1980) a o rok mladší What This For! se stala klasikou post punkového žánru. Jsou prosycena velmi specifickým smyslem pro humor - pojmenovali se ostatně podle skeče Monty Pythonů - a hlavně vyostřenými politickými a společenskými postoji i chutí provokovat.
Kvůli pověstným excesům byly také jejich koncerty tehdy často rušeny; například v Glasgowě poté, co na předchozím vystoupení ukazovali plakáty zobrazující papeže žehnajícího pochodujícím nacistům.
V roce 1983 se před nadcházejícím Armageddonem kapela odjela schovat na Island. Ale když konec světa nepřišel, navrátila se do Anglie a vydala další respektované album Fire Dances.
Druhá polovina 80. let se však Killing Joke příliš nevyvedla. Personální změny, dočasný rozpad, podivný příklon k popu a soud s firmou vedly v roce 1988 k rozpuštění. Ovšem hned po dvou letech přichází další album - a tak je to v podstatě až do roku 1996. Žádná z těch desek však není tak přelomová jako první tři tituly.
Bývalí i současní členové Killing Joke nicméně v té době hráli (a dodnes hrají) důležitou roli v dalších rockových skupinách. Elektro trash kapely Ministry, Murder Inc., Prong a mnohé další by se bez účasti Paula Ravena, Youtha nebo Martina Atkinse neobešly.
K odkazu Killig Joke se už tehdy hlásilo hodně kapel, které jsou dnes daleko slavnější než oni. Faith No More, Red Hot Chili Peppers nebo Foo Fighters jen pro příklad.
Coleman se v té době více věnoval vážné hudbě; k ní ostatně inklinoval vždy. Nahrál několik alb symfonických coververzí rockových hitů Pink Floyd či Rolling Stones, napsal vlastní klasické opusy.
Ale na domovský soubor pořád nezapomíná. Nejdelší pauza mezi alby byla sedm let na přelomu století - a tu téměř celou Coleman strávil v Česku, ve společnosti zmíněného Nohavici, Karla Plíhala a Petra Zelenky.
Jejich společný film Rok ďábla se stal hitem a Coleman se pochopitelně výrazně podílel i na hudební stránce, stejně jako posléze na orchestrálních nahrávkách Čechomoru. Přestože žije delší dobu na Novém Zélandu, v Praze pořád tráví hodně času - i kvůli úzké spolupráci s Českou filharmonií.
V roce 2003 se Killing Joke vrátili s tvrdou a sevřenou eponymní nahrávkou plnou jejich pověstných apokalyptických vizí a doplněnou koncertním turné. Letos vydali další skvěle hodnocené album Hossanas from The Basement Of Hell. Do Trutnova míří po úspěšném turné v Anglii.
"Svět blancuje na ostří nože a jestli chcete slyšet hudbu, která to reflektuje, jsou tu právě Killing Joke. Svět nás dnes potřebuje víc než kdy jindy," vzkazuje Coleman.